Změna našeho mindsetu se děje právě takto. Přijmi výzvu: 21 dní po sobě si dej na zápěstí gumičku a vždy, když si postěžuješ, ji přendej na druhou ruku. Je jedno na které ruce je gumička, ale je důležité si uvědomit ten moment, kdy si postěžuji. Cílem této výzvy je 21 dní gumičku nepřendat. Dokážeš to? Zkus to. Změní to úsplně tvoji realitu. Jestli chceš, aby se ti dařilo, začni touto výzvou.

To není výzva pro teenagery 🙂

Je to pro tebe a pro mě. (Nestěžovací 21denní výzva)

Jasně, máš k tomu své výhrady. Taky jsem je měla. Sice běžně nosím na zápěstí gumičku, ale teď jsem nebyla ochotná si ji tam dát. Jakoby mě obtěžovalo, že někdo po mně něco chce. Dělat nestěžovací výzvu. Proč? Vždyť vím, že si nemám stěžovat. Takže všechno jasný, jdeme dál. Ale rozhodla jsem se, že to přece jenom zkusím. Co ztratím? Vteřinu svého rozhodnutí? Nebo se ztrapním, že nosím gumičku na ruce? Ale ne. Jen se mi nechce a říkám si, že to nepotřebuju.

Když si volávám s kamarádkou, udělám obligátní předehru: to jen konstatuju, to si nestěžuju.

Jsem fakt dobrá 🙂 nestěžuju si. Dívám se na svět pozitivně. Ale neee, chyba lávky. Jen si to samy zkuste.

To, co jsem si před tím potřebovala odladit bylo, že nebudu mít přehled, kolikrát došlo k tomu „postěžování si“. Jedna gumička, zleva doprava a zase zpět. To je jak u blbých na dvorku. Takže provedení nic moc. Ale hodila jsem to teď za hlavu. Jen to udělám. Nemělo by to být tak složité. Ne, složité to není. Je to právěže až moc jednoduché. Že by se mi nelíbilo právě to? Taková „banalita“? Je to možné. Udělám to. Udělám to teď. Skutečně si nepotřebuju počítat, kolikrát jsem zakolísala. A sledovat si nejlépe v přehledném sloupcovém grafu, že se míra výskytu mých stížností začíná snižovat. Prostě to JENOM UDĚLÁM. Tu gumičku si dám. Já teda dvě, protože si občas stáhnu vlasy do drdolu. Nedisponovat gumičkou neznamená nestěžovat si 🙂

A tak to začalo. Včera. Ou. Nejsem svatá. Jaké zjištění 🙂

Nejlepší je, když své blízké okolí seznámíte s tím, že si teď jedete gumičkovou výzvu. Protože oni vás poslouchají (tedy, někdy se tak jenom tváří… ne, to byl žert :-)) A může se vám stát, že vám najednou, fakt z čista jasna, řeknou: „Přendej si gumičku.“ 🙂

A vida, přendala jsem ji za ten den párkrát.

Jak to ale mám udělat, když si přece NESTĚŽUJU, jen potřebuji oznámit ty věci „na pytel“, co se mi právě dějí?

Moc se mi samotné nelíbí, že to musím napsat, ale nemluvit o nich.

Je to zapeklitá věc. V tuto chvíli zavládlo u mě lehké zděšení, že to už je asi jako dát si bobříka mlčení, ale ono to udělat jde. Hlavně, když potřebuji mluvit (a jsem žena, já tu potřebu mám silnou :-)), některá témata musím obejít a zmínit ta, která mi tu gumičku prostě z ruky na ruku nepřendají.

Tak místo toho, co neřekl, nenapsal, neudělal můj partner mluvím o tom, že video, které připravuju mě fakt baví. Že jsem se u přípravy lehce zapomněla a bylo hnedle po půlnoci. Že jsem byla tak nadšená, že jsem ani usnout nemohla a rodily se další nápady. A pak jsem usnula a zdály se mi krásné sny.

Na závěr mám na tebe velkou prosbu. Prostě to s tou gumičkou zkus. I když jsi to už někdy dělala i když jsi to ještě nikdy nedělala (já doufám, že nadržení teenageři nedočetli až sem :-)). To, že něco víme, že je nám to JASNÉ nebo i nad slunce jasnější, ještě neznamená, že to skutečně děláme.
Jeden krok k magické dokonalosti. Udělat tento krok. A pak další…