Svoboda je MOŽNOST, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle“, ať je
jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. (dle Wikipedie)
A my volíme každý den. Máme milion rozhodovacích momentů a procesů. Jenže svobodní se
necítíme.
Setkávám se s názorem, že svobodný je ten člověk, kterému o nic nejde. Jen tak si plyne. Ale to je
velký omyl. Takoví lidé čas od času řeší problémy, které se svobodou nazvat nedají.
Chceme být svobodní. Každý po tom vnitřně toužíme. Někdo to v sobě důkladně uspí, protože by ho
toto volání usvědčovalo z toho, že to, co, žije rozhodně žádná svoboda není.
Co je tedy stav, který můžeme nazvat svobodou?
Jedná se o velice malý moment. Bod, ve kterém dochází buď ke vzniku svobody, nebo k ní vůbec
nedojde. Ukážeme si kde tento bod najít. A stát se opravdu svobodnými.
V každém rozhodovacím procesu existuje mezera. Je to místo mezi PODNĚTEM a REAKCÍ na podnět.
Je to často velmi krátký okamžik, kterého si vůbec nevšimneme. Myslíme si, že je podnět a pak
reakce. Neee, tak to není. V této mezeře se totiž odehraje vždy velmi zajímavý a velký souboj všech
možných vlivů. Ty si za chvíli ukážeme.
Je důležité se naučit tento bod zachytit, všimnout si ho a pak už si ho všímat vždy. Protože tady se
buď svoboda rodí, nebo zaniká. S každým rozhodovacím procesem.
Zkuste si všimnout, až se budete za chvilku rozhodovat, jak tento proces vypadá.
Jakoby tento proces zpomalte. Hoďte si to do „slowmotionu“ :-). Pusťte si to zpomaleně a dívejte se.
Například něco jednoduchého: Půjdu si uvařit další kafe? V hlavě bleskne, už jsi měla, neměla bys to
s pitím kávy přehánět. Ale stejně, před tím, než jsem si to začala zdůvodňovat racionálně, už jsem se
rozhodla, že si ho uvařím, protože mám na kávu prostě chuť. Ta mezera tam byla těsně před tím, než
jsem začala racionálně zdůvodňovat.
Najděte si tu svoji mezeru. Je „minipidi“, ale je tam.
Když se s ní naučíme pracovat, bude to znamenat, že získáme skutečnou svobodu. Protože si tuto
mezírku nebudeme „zaneřáďovat“ okolnostmi, které tam nepatří.
Naše rozhodování je totiž neustále ovlivňováno okolnostmi vnitřními a vnějšími.
Je to naše nastavení. Genetické – naše povaha a charakter. Ale také zvyky. Znáte to, zvyk je železná
košile a rozhodujeme se stále stejně a změna se tak těžko dělá. Téměř většina našich rozhodnutí je
ovlivněná našimi zvyky. Uvádí se, že až 92%.
Naše zkušenosti a traumata. Skvěle mluví o traumatu Gabor Maté. Říká, že prožitá
traumata ovlivňují naši schopnost volby. V momentě, kdy dovolíme traumatu, aby „rozhodovalo za
nás“, stáváme se jen jakousi loutkou, která se nechává vodit a za provázky tahá naše trauma.
Místo a čas, kde žijeme. Jsme definováni naším okolím. Kdo jsme, ovlivňuje okruh lidí, se kterými
přicházíme denně do styku. Rodina, přátelé, kolegové. Naše zaměstnání nám dává jen určitý okruh
svobody v přesně stanoveném režimu, který zaměstnanecký poměr umožňuje. Například, nemůžu jet
na dovolenou, kdy chci, ale kdy mi to schválí zaměstnavatel. Nemůžu ráno nevstat a neodejít do
práce. Naše rozhodovací procesy jsou ovlivněny i místem, kde žijeme, jestli je to město nebo vesnice,
jaký je to stát, jaká kultura a jaký máme letopočet. Asi by spousta žen z dnešní doby byla dříve
upálena na hranici jako čarodějnice, protože jsou prostě divné, léčí bylinkami, mají vykuřovadla a
vůbec, jsou celé podezřelé. 🙂
Do jisté míry můžeme ovlivnit vnější okolnosti. Můžeme se přestěhovat, změnit práci, začít podnikat
nebo začít bydlet třeba na jiném kontinentu. I v tom máme možnost volby.
Nejvíc můžeme změnit na našich vnitřních okolnostech. Nemůžu něco vyřešit? Pořád se motám
v kruhu? Nedokážu změnit svoji realitu a přitom slyším, že to jde? Jde. Právě, když se naučíme
zachytit tento BOD a kdy si uvědomíme, která příčina nám brání chovat se svobodně.
Když chceme třeba začít cvičit, zařadit nový dobrý zvyk („dobrozvyk“) do života a ono se to nedaří,
příčinou je tento BOD.
Po přečtení tohoto článku jste na dobré cestě měnit svoji realitu doslova na lusk prstu. Začněte tady.
Najděte BOD. A nacházejte ho opakovaně ve vašich rozhodovacích procesech. Ve chvíli, kdy si
všimnete, že ať přemýšlíte nad situací jak chcete dlouho, už jste se dávno rozhodli. V této chvíli
dochází k velkému bodu zlomu. K velkému a osvobozujícímu uvědomění. Proč jsem se rozhodl, tak
jak jsem se rozhodl a že jsem se rozhodl už dávno, bez ohledu na to, kolik času jsme v rozhodovacím
procesu strávili.
Dávám si na tento bod pozor. Dokážu ho najít a už vím, co s ním. Ať je vaše rozhodování svobodné, nezatížené našimi zvyky, traumaty a názory, které kdysi ani nebyly naše.
Buďte svobodní.