Co dělat, když mi to, co dělám, přestane dávat smysl

Proti nechtěným projevům multipotenciality se můžeme účinně chránit.

„Otevřel hospodu, ale lezli mu tam lidi.“ Znáte tuhle slavnou hlášku? Ano, Jára Cimrman – Hospoda na mýtince. Někdy to v životě multipotenciálních lidí vypadá dost podobně.

Budují, tvoří, baví je to a najednou to přijde – už to přestane dávat smysl.

Vytratí se z projektu jakási hnací síla. Radost. Motor. Prostě se ztratí. A co teď?

Co se většinou stane

1. Dostaví se velké pochybnosti o sobě – Jsem divná. Je se mnou něco špatně. Nedotahuju. Asi jsem líná. Roztěkaná. Nesoustředěná….
2. Zapojíme ještě větší výkon. Vyvineme větší snahu a úsilí. Ono to totiž dá víc práce, najednou. Všechno déle trvá, jde nám to hůř. Nebaví nás to.
3. Jdeme do únavy, pocitu frustrace a do pocitu vyhoření. V noci se převalujeme v posteli a hlavou se nám honí myšlenky. Nemůžeme dobře spát, přes den jsme unavení.
4. V tomto bodě se to už vyvíjí různě. Některé se zanoří do hlubšího vyhoření. Mnohdy musí vyhledat odbornou pomoc i medikaci. Hovořím se ženami, které popisují, že jim tento stav trval i několik let. Druhá skupina se „oklepe“ rychleji a pustí se ihned do něčeho nového. S novou šťávou, elánem a nadšením rozjíždí nový projekt, jdou do nového zaměstnání. Jsou plni očekávání a přesvědčení, že tentokrát to už určitě vyjde.

„Nikdo nepochopil, proč jsem tenkrát odešla.“ To mi řekla velmi úspěšná žena, která opustila dobře placené místo v korporátu, které jí každý záviděl. „Vydržela jsem to rok a půl, ale ta nekonečně opakující se rutina, mi nedávala smysl.“ Navenek se může zdát, že máme skvělé místo, skvělou práci, kariéru nebo podnikání.

Bez vysvětlení končíme a opouštíme projekty. Jen my samy víme, že to udělat musíme. Jsme multipotenciálky. A tohle se nám občas stává.

Ale samy nevíme proč.

Proti nechtěným projevům multipotenciality se můžeme účinně chránit.

Abychom nebyly jako ten hostinský z Hospody na mýtince. Nikdo přece nechce vytvářet další projekt, který nedokončí. Proto to neděláme. Ale stejně se to děje. Stejně k tomu občas dochází.

Příčina problému

Multipotenciálky se vyznačují tím, že milují změnu. Odpověď, proč to tak je, je jednoduchá. I když by nás to na první dobrou nenapadlo. Náš mozek, když dostane nový podnět, reaguje vyplavením dopaminu – hormonu dobré nálady. A naše tělo se brzy naučí, že dostávat dávky dopaminové radosti je velmi příjemné a jde tomu naproti.

Proto multipotenciálky popisují obrovské nadšení a přívaly radosti, když se pustí do něčeho nového.

Toto téma prozkoumáme do hloubky v některém dalším článku. V tuto chvíli si pojďme říct, kde nastává problém.

Začneme se podněty, které nám vyplavují dopamin zásobovat. Přidáváme další a další.

Život multipotenciálky pak někdy vypadá jako neskutečný závod.

Lítá víc, než ostatní. Dělá pořád něco. Dělá a zvládá toho tolik, že okolí jenom kroutí hlavou. Nesklidí za to vždycky pochvalu. Spíš naopak. Působí na okolí divně, nesoustředěně, roztěkaně. Její nejbližší i ona sama se snaží ji nějak uvést do normálu a pacifikovat. Z toho pak dobré pocity rozhodně nevznikají.

Aby se před tímto tryskovým závodem sama se sebou ochránila, může začít vědomě pracovat se svojí multipotencialitou.

Tip, který můžeme zařadit do života – Začni změnu prožívat vědomě

Jedno důležité pravidlo, kterým se v životě řídím, je:

„Neměň, co ti funguje a opusť, co ti nefunguje.“

Pokud změna vyplavuje dopamin, nemusíme ji nedělat, opuštět ji nebo se jí bát. Měly bychom s tímto faktem ovšem umět pracovat.

Je to jako s jídlem. Je skvělé, může být zdravé, chutná nám a vyživuje nás. Neznamená to, že na rautu vyprázdním talířky a zblajznu vše, co je v nabídce. Podobně je to i se změnou. Je skvělá, zábavná, chutná nám. Nemusím se ale kvůli ní uštvat.

Naučit se vhodně si dávkovat změnu je pro život multipotenciálky naprosto zásadní.

Dej si chvilku čas a zamysli se, kdy během dne můžeš prožít změnu. I maličkou. Jde o chvíle, kdy měním činnosti. Jednu práci jsem dokončila a jdu na další. V tuto chvíli si můžu dopřát malou pauzu, přerušení, abych se uvedla do klidu. A novou činnost začít z klidového režimu. Když přeskakujeme z činnosti na činnost rychle, ani si nevšimneme, že jsme přeskočily a dávky dopaminu budou menší.

Můžeme si dopřát i sociální sítě. Pokud si určím čas, kolik ho na sítích strávím a dodržím ho, nemusím si vyčítat, že jsem prokrastinovala. Naopak. Je to pro mě vítané zpestření a ZMĚNA. Každý post může vyplavit dávku dopaminu, podněty se rychle střídají. Chytrý algoritmus nám nabízí, co nás zajímá. Jde opět o to „nepřejíst se“ a neodcházet s úplně vygumovaným mozkem a pocity, že jsem „zas nic neudělala“.

Takže zvědomit si střídání aktivní a klidové fáze. Ano, i multipotenciálky potřebují klidový stav.

Uvědomit si, kdy se věnuji práci, kdy domácnosti, kdy rodině, kdy sobě. Během dne dochází ke všem těmto oblastem a pokaždé jde o změnu, kterou máme rády. Dělejme ji vědomě.

Změny můžeme vědomě prožívat i v širším měřítku, než jen během dne.

Doporučuji zaměřit se na sezónnost činností.

Co tím myslím? Že některé věci jdou dělat jen v určitých částech roku. To pomáhá k tomu, že se jich nepřesytíme. Tak se můžu během jara a léta věnovat zahrádce, v zimě chodit do sauny, na běžky nebo lyžovat. Tyto činnosti jednoho dne skončí a my je nemůžeme dělat. To nás ochrání před tím, že se jich nabažíme a hodláme je opustit. Sezónní činnosti zpravidla neopouštíme. Tak, jako opouštíme dlouho trvající projekty.

Z některých projektů udělejme „sezónní“ úmyslně.

Protože se chceme ochránit před tím, že nás zase něco přestane bavit a přestane přinášet radost, můžete i z nesezónních činností udělat takové, že se jim budeme věnovat jen určitou část roku. Určení začátku a konce je velmi osvobozující.

Zkus to. Na místo nekonečného učení angličtiny, si řekněme, že se angličtině budeme věnovat jen tři měsíce a pak si dejme měsíc pauzu.

Místo 100 rozečtených knih si dejme dva měsíce, kdy si zakážeme číst a místo toho se věnujme třeba háčkování. Po dvou měsících už budeme mít takový absťák po čtení, že se vrhneme na dva roky nedočtenou knížku a hned ji dočteme.

Dalším tipům se budeme věnovat příště.

Možná si říkáš, proč se zabývat maličkostmi, když tady máme řešit změnu kariéry a opuštění projektu. Ano, přesně to tady řešíme. Umět zvládnout den = umět zvládnout život. Tyto tipy, když zařadíš, pocítíš, že se začínají dít změny. Mnohdy chceme jednu velkou změnu a nejsme ochotni pro to udělat drobné kroky. Mnoho žen mi už sdílelo, že ony určitě nevyhoří, jich se to netýká. Pak ale vyhořely. Neexistuje jedna velká změna, ale hromada malých, které tu velkou udělají.

Více vědomé radosti a méně rozlítanosti přeje Věrka